Rozhovor s končící legendou klubu Ondřejem Bartoše

Osmnáct let hájil barvy Dobrovice. Zažil postup do třetí ligy, pohárový svátek proti Jablonci i chvíle, kdy jako brankář sám střílel góly z penalty. Dlouholetý kapitán, pokladník a dnes už i klubová legenda Ondřej Bartoš se posledním utkáním v sezoně rozloučil s tamním áčkem. Dlouhá kapitola sice neskončila happyendem, protože Dobrovice po čtyřech letech sestoupila z divize, šestatřicetiletý gólman však bude na dlouhé éru vzpomínat jen v nejlepším. V rozhovoru přiznává, že ho avizované rozhodnutí skončit na rozlučce přece jen trochu doběhlo, jakou roli v něm sehrála manželka a co pro něj bylo na trávníku nejkrásnějším okamžikem.

Proti Přepeřím to bylo vaše poslední utkání za Dobrovici po dlouhých osmnácti letech. Jaké pocity se ve vás mísily a co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Jelikož jsem věděl, že je to poslední zápas za A-tým, chtěl jsem se rozloučit výhrou nebo dobrým výsledkem, což se úplně nepodařilo (0:1). Poslední týden jsem to měl v hlavě, ale jakmile jsme šli na rozcvičku, tak na to vůbec nemyslíte. Samozřejmě po zápase a na rozlučce mě to doběhlo.

Osmnáct let v jednom klubu je v dnešním fotbale unikát. Jak ve vás rozhodnutí skončil uzrávalo?

Jen bych podotkl, že se jedná o ukončení působení v A-týmu. S touto myšlenkou jsem si pohrával už dvě sezony zpět. Ale pokaždé jsme se s mým manažerem, kterým je manželka Kačenka, domluvili na pokračování. Do této sezony jsem již šel s vědomím, že je v A-týmu moje poslední, a to z časových důvodů. Děti totiž hrozně rychle rostou.

Pustilo vás vedení nebo kabina snadno, nebo probíhalo nějaké přemlouvání, abyste ještě pokračoval?

Samozřejmě slýchávám, že to můžu chytat do čtyřiceti nebo něco ve smyslu: A tak ještě jednu sezonu dáš. Ale jak jsem zmínil, rozhodnutý jsem byl již před sezonou a všichni to věděli.

Neměla tedy na vaše rozhodnutí vliv nepodařená sezona, která pro Dobrovici skončila sestupem?

Neměla, bylo to avizováno dopředu. Jen ta kapitola bohužel neskončila happyendem.

Když se ohlédnete zpět, co bylo podle vás hlavní příčinou toho, že se divizní příslušnost nepodařila zachránit?

To, že jsem dostal asi osmdesát gólů. Být to o třicet méně, tak bychom se asi zachránili. (úsměv)

Sestup z paměti časem vymažete, ale příjemných vzpomínek za osmnáct let asi zůstane mnoho. Které se vám vybaví jako první?

Těch je opravdu moc. Samozřejmě se mi vybaví postup do ČFL, zápas s tehdy jabloneckými „Galacticos“ v poháru nebo můj první gól. Ale hlavně skvělá kabina, která tu po celou dobu byla.

Kdybyste měl vybrat jediný, absolutně nejlepší okamžik za celou tu dlouhou dobrovickou éru, který by to byl?

Když za mnou po zápase přiběhla na hřiště dcera Adélka. To byl můj poslední cíl – aby mě moje děti viděly na hřišti.

Za Dobrovici jste proslul i tím, že jste jako brankář kopal penalty a dal několik gólů. Víte z hlavy přesné číslo, kolikrát jste takto rozvlnil síť?

Za to bych chtěl poděkovat Peťovi Lukášovi, který mě v Živanicích nechal jít na penaltu a já dal první gól za áčko. To byl splněný sen. V soutěžních utkáních to bylo myslím pětkrát.

V klubu jste zažil desítky spoluhráčů a trenérů. Kdo vám nejvíce utkvěl v paměti nebo vás nejvíc fotbalově ovlivnil?

Těch spoluhráčů byla spousta a rád vzpomínám úplně na všechny. Určitě ale musím jmenovat Lukáše Tumu, Máru Volfa, Davida Miškovského, Jirku Váňu a celou naši picavskou gardu. Co se týče sportovní a brankářské stránky, tak to byli jednoznačně Jirka Malík, Marek Čech a Martin Slavík. Od takových ligových frajerů se člověk hodně naučí. Něco jsem od nich pochytil a okoukal.

Předpokládám, že v šestatřiceti letech ještě zcela nehodláte věšet rukavice na hřebík. Prozradíte, kde vás od nové sezony uvidíme?

Nekončím, ale zatím ještě úplně rozhodnutý nejsem. Řekl jsem si, že budu hrát maximálně okres, tedy 8. ligu. V současné době mám dvě varianty. Jedna je pokračovat v dobrovickém béčku, druhá je jít si zahrát s kamarády a bývalými spoluhráči do Horek. Ale nikdy nevíte, co se stane za týden. (usmívá se)

S fotbalem jste začínal v Bakově, který se nyní po letech vrací do krajských soutěží. Nechystáte se tam pomyslně uzavřít fotbalový kruh?

Tím, že postoupili, což jim moc přeji a gratuluji jim, se jedná o vyšší soutěž, než mám v plánu hrát. Budu však jejich výsledky i nadále sledovat.

V mládežnických letech jste prošel i ligovou Mladou Boleslaví. Jak na tohle období dospívání vzpomínáte?

Na toto období vzpomínám moc rád, protože mě fotbalově formovalo a díky tomu jsem mohl mít takovou kariéru. Z té doby je spousta kluků v podobném věku. Vlastně se známe odmalinka a teď se potkáváme, nebo ještě budeme potkávat na hřišti.

A brankářem jste byl od samého začátku, nebo jste si v žácích zkusil i střílení gólů z pole?

Kdepak, nebyl. Začínal jsem v Bakově jako levý obránce, kde jsme měli rodinnou obrannou trojku – já, brácha a bratranec. Pak nám ale na halový turnaj nepřijel brankář, volba padla na mě, my turnaj vyhráli a přišla pozvánka do Mladé Boleslavi. No a pak už jsem v bráně zůstal. Ale na hrot mě to vždycky táhlo a stále táhne.

Dotazník Ondřeje Bartoše

• Jméno a příjmení: Ondřej Bartoš

• Narozen: 9. srpna 1989 (Mladá Boleslav)

• Bydliště: Dobrovice

• Rodina: Manželka Kačenka, dcera Adélka, syn Adámek

• Klub a post v týmu: FK Dobrovice, brankář (dlouholetý kapitán a pokladník)

• Dřívější kluby: SK Bakov nad Jizerou (1997–1999), FK Mladá Boleslav (1999–2008), SK Kosořice (hostování)

• Povolání: Projektový manažer

• Nejoblíbenější hráč / klub: Lionel Messi, Fabien Barthez / FC Barcelona

• Oblíbená postava z Okresního přeboru: Jirka Luňák

• Největší fotbalový úspěch: Postup do ČFL

• Fotbalový sen: Už jen to, aby za mnou Adámek přiběhl po zápase na hřiště.

• Co rád dělá, když nehraje fotbal: Rodina, jízda na kole, práce kolem domu.